Těhotenství, věc veřejná

aneb ,,7 nejčastějších otravných komentářů směrem k těhotným ženám, a to nejen na sociálních sítích" :-) 

Doporučuji nečíst, pokud dnes nemáte den nebo hrozí, že vás tenhle druh humoru urazí, což není vůbec účelem.

Dlouho jsem nepsala, tedy né sem, na blog. Ani nevím, jestli tomu člověk chce vůbec tak říkat, protože když má člověk ,,blog", je z něj rázem ,,blogger", a to už trochu zavání ,,influencerem" a to už jsme fakt někde, kde být  většinou nechceme - u slevových kódíků a ,,honem, ťahajťe hore baby a kupujťe tyto topánečky za top cenu", však víte :-) 

Každopádně: Nepsala jsem, těhotněla jsem. Čím dál tím víc, zhruba tedy od únorové svatby na Bali, o které jsem tu naposledy psala. A zžívala jsem se. 

Ono je to totiž tak: 

S oznámením těhotenství se také z ženy, která měla jméno, svou identitu, a možná nějaký ten život a koníčky, stává ,,maminka". Oslovují vás tak všude, což se v některých institucích - jako je třeba nemocnice, asi dá pochopit, když vás ale pošťák, co k vám vozí poštu 2 roky, začne oslovovat místo ,,paní Tkadlčíková" prostě jen ,,Maminko" (...tady mi to podepište...), tak je to trochu ujetý.

Okolí na vás pohlíží jinak, vy na sebe pohlížíte jinak, a postupně, nenápadně a pomalu, se z vás stane součást komunity, která je jednou z těch úplně nejkritičtějších a nejrozdělenějších, jaká asi vůbec může existovat. Matky.

Mateřství potká v průběhu života velké procento žen na naší planetě, a světe div se, jako lidstvo už ,,nějaký ten pátek" přežíváme a přežívali jsme i přes to, že jsme ještě před pár lety neměli Instagram, Emiminko a Modrého Koníka, abychom prodiskutovali každý kopanec, kočárek, prdík (... chodítko, nosítko, šátek, kojení, kojení, kojení a kojení a ještě taky kojení...) s kopou žen, třesoucích se říct nám svůj názor na to, jak blbě to vedeme my, a jak skvěle to vedou ony, a tak.

(Už vím, proč jsem sem nepsala. Ten ,,blog" už mě zas nutí psát šíleně dlouhý souvětí, který nikdo na konci významově nechápe. Ani já ne.)

Nesnažte se té komunitě bránit. Nejde to. Když smažete sociální sítě, odhlásíte se ze všech diskusí, vypnete telefon, počítač, vypojíte ho ze zásuvky, rozmlátíte to celé kladivem a pak to vyhodíte z okna (do tříděného odpadu!!!! :-)), stejně si vás ta komunita najde. A když né komunita, najdou si vás jednotlivci. Začíná to rodinou, kamarádkami, které mají děti, a skončí to na písku nebo na besídce v mateřské školce. Prostě ty baby jsou všude!!! 

A problém vůbec není v té samotné komunitě nebo v tom, že si můžete s někým promluvit o svých obavách, problémech, svěřit se... Problém nastává ve chvíli, kterou zná většina těhotných, a to když jsou vám udíleny rady, o které nestojíte. Případně když jste předmětem konverzace, o kterou nestojíte, ve stylu: ,,Jé, ty už jsi velká (...kulatá, obří)."

(Jo, ty taky, jenže já jsem aspoň jenom těhotná!!!!)

Zkrátka, když máte břicho (a okolí předpokládá, že v něm je dítě, né kebab), je pro většinu lidí hodně snadné začít konverzaci, ,,chytit se", zkrátka mít se o čem bavit. Ono na tom nesejde, jak moc zajímavý či nezajímavý byl váš život před těhotenstvím, tohle je prostě okamžik, který většina těch lidí zná / zažilo / zažije, takže se k tomu tématu umí vyjádřit.

No a protože se blížíme do velkého finále a brzy mi po těhotenství zbude ,,jen" mimino a špeky, sepsala jsem takový seznam nejčastějších / nejbizarnějších / nejvtipnějších hlášek, které jsem za své těhotenství slyšela a zažila. 

A vůbec neříkám, že mě některé nepobavily, naopak. Většina z nich mě spíše pobavila, než že by mě urazily, a v podstatě i dokážu pochopit, proč a jak některé hlášky ženy ženám říkají, proč se obecně o těhotenství takhle baví. I já jsem totiž některé z těch hlášek někdy řekla těhotným kamarádkám a to proto, že jsem zkrátka nevěděla, na co se ptát. Jak se zeptat. Na to není návod, žádná příručka neučí, jak se bavit s těhotnou. 

(A někdy se s ní ani bavit nechcete, když má nálady, to mi věřte)

1. ,,Ty máš velký břicho! To už máš za pár, viď?" 

Ideálně se těším, až mi to nějakej dobrák řekne po porodu, než se zbavim kil navíc a plandavý kůže. Každopádně, říkali mi to do 7. měsíce, kdy jsem na ten daný měsíc měla to břicho větší. Pak se to zastavilo a od té doby se to přehouplo na: 

,,Ty máš malý bříško, nebude malá moc hubená?". 

Prostě takhle: Pokud vaše břicho nemá na svědomí ten kebab, ale dítě vevnitř, tak se na to, jak je velký, fakt vyserte. Je velký přesně tak, jak to příroda zařídila, a tady to celý končí. Děti se rodí těžší, lehčí, velký, malý, břicha jsou velký, malý, prsa jsou velký i malý, penisy jsou velký a taky dost malý, a nikdo to veřejně moc nerozebírá, tak to prostě celý hoďte za hlavu, maminko!!!! :-)

2. ,,Kolik už jsi přibrala?" ↪️ (Otázka vždy přichází v kombinaci s úlekem, zjevným zděšením, trapným mlčením, třasem, pocením se, koktáním nebo poznámkou typu: ,,To já měla před porodem, no, tuhle váhu, to pěkně rosteš..." - přitom vy jste třeba teprv v polovině těhotenství)

Ano, taky jsem se snažila domluvit svýmu tělu, že když dítě váží 3.5kg, něco váží to okolo, něco voda, neni nutný překročit hranici asi tak +6kg, ale copak tu někoho zajímá můj názor? Na názor se mě tělo přestalo ptát když překročilo hranici 10kg+ !!!!

(A vůbec! Tak jsem tlustá, no a co? A tys tak tlustá nebyla, no a co? Kde je problém? Někdo přibere 10kg, někdo 15, někdo 25. Mám si u tebe zazvonit po Vánocích, a zeptat se, kolik už jsi přibrala? :-))) 

3. ,,Ty piješ kafe / jíš paštiku a salámy / jezdíš autem / chodíš na sluníčko / ještě cvičíš / nosíš podpatky..../..../....?!"

WTF? Jakoby hodně, no. Já obecně dělám divný věci, třeba že furt žiju svůj život a nezamkla jsem se v karanténě někde a celkově dokážu docela dobře ,,ignorovat", že nějaký břicho mám, a tak o tom nemluvim 80x denně. 

4. ,,A co pes a kočka?"

Krom toho, že nechápu otázku, tak nevim, asi nic...? Jakože jak se mají, se ptáš, nebo na co?

Samozřejmě vím, o čem je řeč, ale co je na tyhle otázky ideální odpověď? ↪️ ,,Joo, dobrý, zítra je vezeme do útulku, to víš, všude chlupy, to neni pro dítě ideální, ono to taky hodně sežere, chce to chodit ven, na to nebude čas, žejo, a taky agrese, to se jakoby hodně děje, no, že se spolčí pes a dvě kočky a napadnou to mimino jako gang vrahounů...To víš, BOJOVÝ PLEMENO."

5. ,,Kde budeš rodit? / Bude s vámi spát mimino v ložnici? / Z jakého je to oblečení - prostěradlo - plena - materiálu? / Budeš kojit? Budeš šátkovat? Budeš dávat sunar?"

Tyhle otázky NEMAJ SPRÁVNOU ODPOVĚĎ!!! 

V lepším případě podpoříte názor tazatelky, a udělá z vás rukojmí pro lynč matek s jiným názorem, jakože: ,,Přesně!!! Nechápu že to má někdo jinak, to jsou krávy!!!", v tom horším budete vy ta kráva a rozhodně dostanete plno argumentů, proč tenhle váš debilní názor změnit. Pokud se vás někdo na něco takového ptá, normálně odejděte. Fakt. Běžte!!!! Utíkejte!!! Tohle je past!!!

6. ,,No jo, počkej po porodu.." nebo ,,To jsem si taky myslela..."

Častá reakce kdykoliv zmínim, že rádi cestujeme - že vařim - že uklízím - že chci dál pracovat - že žiju - že je mi fyzicky dobře - že je mi psychicky dobře - že chci po porodu cvičit atd. 

Po porodu se to prej změní, samozřejmě k horšímu, kam jinam, s děckem, žejo. Co sis jako myslela, maminko?! Že bude nějaké ,,TY"? Teď už je jen ,,MY". Teď už si nemůžeš vyskakovat! To je asi jako když se chlap ožení a rázem není samostatná jednotka, mající právo vyrazit si s kamarády nebo se věnovat tomu, čemu chce on. Najednou je to domácnost, kde je jeden celek: ONA a ON, a všechno se musí přizpůsobit.

Mimochodem, tenhle vtip znáte?

Manžel se chce svěřit své ženě: ,,Miláčku, já ti musím něco říct".
Když v tom ho žena zarazí: ,,Zlato, jaképak 'já'. Teď už je jen 'my', přece..." 
,,Aha, no dobře. Tak teda 'my' jsme spali s tvojí sestrou..."

,,Půjdeš cvičit? Aha. No to já bych nešla no, nenechala bych mimino na hodinu někomu jinýmu."

,,Vy letíte už tak brzy s malou, jo? No to máte teda dost odvahu"
,,Ještě se pořádně vyspěte, pak vám to skončí na dobrých pár let"

Jako pardon, to vážně? Jakoby to snad některé ženy těšilo, že si můžou rýpnout a ještě víc je potěší, když vás pak za půl roku potkají, nedej bože zrovna třeba s mastnou hlavou a nenalíčené, a minimálně v duchu pronesou: ,,Já ti to říkala, ty čůzo!"

Já vím, že jako prvorodička bych měla držet hubu, protože o tom samozřejmě vůbec nic nevím, protože jsem to nezažila, a automaticky teda můj názor nemá váhu, ale já se chystám porodit malýho parťáka, kterýmu ukážeme svět, naučíme ho (teda jakoby ,,ji", né ,,ho", ale chápete...) mít svoje koníčky, mít radost ze života, neporodim ocelovou kouli, kterou budu mít připoutanou k noze do čtyřiceti. A teď fakt nemyslim mých 40 let.

A nikdo netvrdí, že to bude celý sluníčkový a lehký. Ale peklo taky vypadá trošku jinak... 

7. ,,A nebojíš se, že to /něco, co, dělám - cvičení, konkrétní jídlo atd./ ublíží miminku?"

Jakože bych se třeba bála, ale stejně to dělám, protože si prostě nemůžu pomoct a ráda riskuju? No, abych odpověděla na otázku: ,,Ne, bojim se, že ublížím lidem s podobnými komentáři" :-)

Ale jinak, jinak je to celý HUMOR !! Nechci tím absolutně nikoho urazit, a jak jsem už psala, vím, že někdy je těžké zeptat se tak, aby to neznělo divně. Někdy se člověk ptá i proto, aby vůbec něco řekl, aby se o něčem bavil, a navíc, hlavně ke konci už je to břicho dost prostorově výrazný a občas mi přijde, že úplně volá po tom, aby se to mateřství rozebíralo.

Na druhou stranu, neexistuje jedna správná cesta, jedna verze výchovy, jedna verze čehokoliv, co se týká (nejen) dětí. A já o tom, zatím, vím hovno, fakt. Nečetla jsem ani jednu knížku o tom, jak se kojí, šátkuje, jak se rodí... A přesto tak nějak tušim, že porodim, a že ve mě malá Olivie asi nebude žít do osmnácti. Beru to instinktivně, tak, jak je mi to vlastní, protože to prostě není věc veřejná, a člověk má právo brát svůj život tak, jak chce on. A přibírat tak, jak chce on. A mít chlupy všude, kde bude chtít. 

I ty psí a kočičí.

A vám, asi především lidem z Instagramu, děkuju, že vás to moje sdílení břichofotek furt baví a zajímáte se.

Zkoušela jsem mluvit o něčem jinym, zkoušela jsem se fotit bez břicha :-) ale stejně to k tomu vždycky stočíte, holt život se mění, tak si to hodlám užít aspoň s humorem sobě vlastním, a budu doufat, že ze mě za pár měsíců nebude matka s telefonem přirostlým k ruce, točící stories ve stylu: ,,Olivie první říhnutí / káknutí / káknutí na mámu / káknutí na zeď / zvracení ...."

Ale kdo ví? :-)