Šťastné a unavené.

Na letošní Vánoce jsem se extrémně těšila. První vědomé Vánoce Olivky. Předloňské Vánoce jí bylo teprve 6 týdnů a procházela si bohužel prvním zánětem ledvin, druhé Vánoce, ty loňské, byla opět nemocná a dojížděly jsme na injekce do nemocnice, takže nadšení se taky uplně nekonalo. To jí byl rok.

Letos to pro nás teda logicky byla velká událost. Těšila jsem se tak, že jsem se dokonce vys..kašlala :D na nějaký velký stres, obrovské generální úklidy, kilogramy cukroví, kilogramy všeho (respektive nic z toho jsem nepekla a nevařila, ale všeho jsem dost sežrala :D) a víc než po nákupech nebo s mopem v ruce jsem trávila předvánoční čas s rodinou doma.

A ona si nakonec Štědrý den neskutečně užila. I přes to, že se (ano, letos opět něco) ráno probudila nachlazená, byla vlastně celý den úplně v pohodě, a nerozhodilo ji skoro nic. Což se často nedá říct o nás, dospělých, žejo. To jsou furt nějaké stresy, aby se jedlo přesně na čas, aby nikdo nevstal od stolu, aby bylo všechno perfektní... Přitom stačí litr vína, a rázem člověk ty nedokonalosti snáší lépe :D.

A druhý litr vína doporučuju hned na Boží hod. Protože my si sice po rozbalení dárků hned oddechneme (někdy okolo té 3. skleničky vína :D), trochu se pobavíme u Pelíšků, a opadne z nás napětí a taková ta předvánoční nasranost, jenže ty děti, ty to prostě zpracovávaj po svém.

Nachlazení; Ježíšek; dárky; cukroví; focení se; nervózní dospělí; návštěvy a setkání; zkrátka jedna velká změna režimu.

A pak se prostě dějou věci. Hrajeme si v obýváku, Olivka zakopne a ztratí rovnováhu. Dává se do breku, je vidět, že je to směs stresu, únavy, nahromaděné frustrace. 

Jdu k ní: ,,Ztratila jsi rovnováhu a i když jsi nespadla, zřejmě jsi se pěkně lekla, je to tak?" Bez reakce, pláče dál. ,,Chápu to. Chtěla bys obejmout a pochovat?". Automaticky se plazí s pláčem dál ode mě, po cestě vzteky odstrkuje tužku a deku. Na to nereaguju a zůstávám v dohledu, pár metrů od ní. Pozoruji ji, nejsem na telefonu, nekoukám se jinam, nekomunikuju s nikým jiným. ,,Jsi v bezpečí, rozumim ti... Brzy ty emoce odejdou." Načež se Oliva doplazí do rohu místnosti se slovy: ,,Potřebuju brečet."

Zůstávám nechápavě sedět kousek od ní a jsem fakt šťastná, že to říká. Najednou mi o to víc nevadí, že brečí, nemám už sebemenší potřebu ji přerušovat, rozptylovat, a úplně klidně ji dál pozoruju. Sem tam natáhnu ruce a zopakuju, že ji ráda pochovám a pohoupu, pokud chce. Nechce. Nechce 5 minut, nechce 10 minut, když se přiblížím, má tendence mě odstrčit. Na to jí říkám, že mě to bolí, že nechci, aby mě bila a půjdu kousek dál, ale že může dál plakat a já tady pro ni budu, a budu čekat, až bude chtít být u mě.

Po dalších pár minutách mi mezi vzlyky říká: ,,Maminko, pojď tady." a ukazuje na místo vedle sebe. Když se přiblížím, už nemá tendence mě odhánět, ale pláče dál. Po chvilce říká: ,,Pochovat, prosim". U mě se skoro hned uklidňuje, říká: ,,Už je to lepší", a odchází si kreslit.

Co se stalo je, že potřebovala uvolnit nahromaděný stres a dokonce to poprvé sama pojmenovala, vyžádala si to. Už ví, že se jí potom vždycky uleví, a ví, že může. Že je jí to s námi dovoleno.

Já mám na výběr z několika možností:

1. Můžu to zastavit: ,,Ticho! Přece bys neplakala kvůli takové blbosti, vždyť jsi ani nespadla!" = Nedovolím jí emoci prožít, takže frustrace nezmizí, jen se potlačí a bude z ní v budoucnu pěkný průser, navíc tím zpochybním její pocity. Vlastně jí tím řeknu, že nemá právo brečet, nemá právo se leknout, a já vím lépe, co cítí a jak se má cítit. Tohle bych pravděpodobně udělala v případě, že bych se nesnažila o respektující výchovu. Přišlo by mi totiž, že se jen snaží získat moji pozornost, že si něco vyfňukává, že mi to snad dělá schválně, nebo co?!
   
   
2. Můžu ji rozptylovat: ,,Jééé, hele, ozdobičky. Tak už dobrý, neplakej, podivej na ozdobičky!" = Opět potlačené emoce. Je to asi jako kdyby si manžel zlomil nohu a já mu řekla: Jéééé, hele, tady jsem dala do ložnice nový koberec, no podivej! Podivej! :D
   
   
3. Můžu ji například zvedat ze země v momentě, kdy ke mně nechce jít, ale to mi zkrátka nesedí, nevidím v tom ten respekt a vím, že když mi říká NE, myslí prostě NE. Nezkouší mě, neprověřuje mě, prostě říká ,,NE, chci svůj prostor", a proto jí tu volbu opakovaně nabízím, a respektuju rozhodnutí. Příklad s manželem: Poprosím ho, aby umyl nádobí, a on mi odpoví, že to udělá za chvíli... Já to respektuji, proto vyčkávám, a kdybych ho po týdnu neumyla sama, vyčkávám do dnes. :D Nebo tak nějak byl ten příklad!
   
   

Zpátky k seriózní části příběhu: Já zvolila tam s ní být, pozorovat, pochopit ji, milovat za každý situace. Ano, když je to 5. výbuch za dopoledne, kvůli věcem, které mi přijdou jako maličkosti, mám tendence protáčet oči a vzdychat, a bejt protivná, jenže často je to hlavně tim, že je toho na mně moc v danou chvíli, daný den, nemám za sebou žádný odpočinek, žádný relax, a cítím akutní nedostatek své empatie. A vlastně jsem se přistihla, že jí tu úlevu v danou chvíli i závidím, protože asi každá z nás známe ten pocit úlevy po dobře vybrečené vaně! :D

Jak to máte vy? Dává vám to smysl? A vadí vám dětský pláč, nebo si v sobě žádná taková traumátka nenesete?