Pře(de)motivovaná.
Někdy jsem přemotivovaná a celý den na skvělý vlně. Komunikace funguje, Oliva má nějaké emoční výbuchy, jako obvykle, ale v podstatě je všechny ustojíme na jedničku a večer uspávám s pocitem, že tohle je přesně ono. Tohle chci!
A jindy jsem od rána nasraná až na půdu, místo komunikace jen vrčim, na emoční výbuchy reaguju svými výbuchy, a už po poledni jsem vyčerpaná a mám pocit, že tohle fakt nechci. Že chci kafe a zmlátit kolemjdoucího. :-)
Obojí je v pořádku. Mlátit lidi
teda v pořádku uplně není, ale zbytek je naprosto v pořádku. Jsme jenom
lidi, a, zvláště pokud jsme byli sami vychováni autoritativní výchovou, je pro
nás prostě těžký se změnit. Vychováváme totiž hlavně sebe, a naši změnu potom
vpisujeme do našich dětí.
Co mi pomáhá nejvíc v momentech, kdy mi respektující
výchova úplně nejde (a mám chuť třeba skočit do zdi)
je představit si:
A) Jak bych chtěla, aby se ke mně můj blízký člověk v dané situaci choval?
Je večer, jsem unavená a nemůžu usnout. Začínám být hodně naštvaná, nejradši bych vzteky bouchala pěstí do zdi a řvala, brečela, křičela. Neudělám to. Proč? Protože se umím ovládnout. Maximálně jdu vzteky významně mlátit nádobím při vyklízení myčky, protože co chcete taky dělat ve 3 ráno, když nemůžete spát, žejo?! :-)
Jenže ta naše holka se ovládnout neumí, její mozek není natolik vyzrálý, aby to fyzicky dokázala, ať ji budu nutit jakkoliv. Můžu vyhrožovat, můžu prosit, můžu klást podmínky, ale její vztek tím jen potlačím, neodejde. Zkrátka to není v jejích silách.
Nemůže usnout. Brečí a křičí proto, že je unavená. Hodně toho ten den zažila,
něco málo ji mohlo vykolejit (nový zub, táta přijel po týdnu na sportovním kempu,
atd.) a potřebuje to ze sebe dostat. I já, když jsem vzteklá, a nemlátim zrovna
věcma z myčky, potřebuji vybití. Jít si zacvičit, zaboxovat, zrelaxovat se
někde na masáži, nebo se vybrečet ve vaně, pořádně a zhluboka.
Takže znovu: Jak bych chtěla, aby se ke mně můj blízký člověk v dané situaci
choval?
Když je mi ouzko a cítím se sklíčeně a špatně? Asi bych chtěla, aby měl empatii. Aby mi řekl, že je všechno v pořádku a že na to nejsem sama. Nechal mě se vybrečet. Obejmul mě a byl tam v tu chvíli pro mě.
Je jedno, že pro nás je to ,,jen usínání". Jasně, nás v životě stresujou horší věci, než je večerní spánek (haha, přála bych vám moji nespavost v těhotenství :-)), ale můj aha moment byl, když jsem si uvědomila, že dceru stresuje ,,taková blbost" proto, protože ona toho tolik neví! Ona toho v životě zažila úplně maličko, a každá věc je pro ni nová, denně je pro ni nových trilion věcí, které musí zpracovat. Já už je znám, proto jsou mi z části bohužel uplně fuk - Nový prostředí, nový lidi, nový hry, situace... Všechno je nezpracované, nové, a často krásné, ale pro malé dítě hodně stresující.
Snažím se proto nesoudit danou situaci mým pohledem, protože je zkreslený mými zkušenostmi, a dívám se na to jejíma očima. Najednou je o dost jasnější, proč si žádá uspávat, proč chce moji blízkost a proč je pro ni nejdůležitější na světě moje přítomnost a pochopení.
Zpátky na začátek. Co mi pomáhá nejvíc v momentech, kdy
mi respektující výchova úplně nejde (a mám chuť třeba skočit do zdi) je
představit si:
B) Jak divný by bylo, kdybych se chovala k partnerovi tak, jak se někdy
mám tendence chovat k dceři?
- Ježiši já už toho mám ale dost! Lehni si a spi! / Poté, co si se mnou manžel chce před spaním povídat.
- Tak jsi normální? Myslíš, že já nejsem unavená a ještě tě mám utěšovat? Už toho mám pokrk. Jen mě zlobíš! / Poté, co měl manžel špatný den a chce moji podporu.
- A dost! Já po tobě nebudu věčně uklízet... / No
dobře, to mu řikám...
Jako příklad jsem pobavila sebe samu, ale když se nad tím člověk zamyslí do hloubky, proč si partner náš respekt zaslouží, a naše děti často ne? A proč si myslíme, že děti si ,,jen vymýšlí", zatímco partnerovy pocity jsou pro nás platné?
Napište mi, jaké věty pomáhají vám... (Že pomáhá víno a čokoláda, to víme, na to se neptám! :-))
