Orgasmický porod do každé rodiny!

...Aneb co vám o porodu nikdo neřekne. A měl by. Ale v podstatě to chápu, že se mlží a tak nějak se často ve spojení s porodem používá fráze: ,,... ale za ten uzlíček štěstí to stálo a hned jsem všechno zapomněla". Je to taková ta malá lež (Zapomněla?! Jako, jak zapomněla?!), která lidstvu po staletí zajišťuje rozmnožování se, tedy přežití našeho druhu. Neumím si totiž představit masochistku, která by do toho šla, kdyby předem tušila, jaká to je bolest. (Jo, to přirovnání o melounu a otvoru velikosti pingpongového míčku, to dost sedí)

Je to asi jako když si každá ve dvaceti naivně myslíme - na kafíčku s kámoškou - že ta ženská naproti nám, který děcko řve už hodinu v kuse tak, že nám z toho radši vlastní děloha páchá sebevraždu, je úplně neschopná ho utišit, a že my to určitě jednou zvládneme mnohem lépe. S grácií.

Haha. HOVNO!

Když jsem otěhotněla, zařekla jsem se, že jsou témata, o kterých nebudu mluvit ani psát. Mezi takovou ,,topku" patřily zmínky o jakýkoliv tělních tekutinách, vycházejících ze mě nebo z dítěte, pak taky porod - nástřihy, anabally, masáže hráze, klystýry, i slavné ,,prdíky" a ,,MY-kání" (,,MY kakáme", ,,MY už chodíme", ale taky ,,MY si chceme vystřelit mozek z hlavy, protože jsme už týden nespali.")

Jenže vy se na to ptáte. Vás to prostě zajímá, vy to dokonce vyžadujete. Né ty tělní tekutiny, ten porod. Nevím, co za skupinu rádo-se-trýznících-žen sleduje a čte tenhle blog, ale pokud je něco, co úplně jasně vede v mých zprávách na Facebooku i Instagramu, jsou to už tři týdny dotazy na porod. Dokonce podezřívám některé z vás, že mě provokujete k akci zprávami typu: ,,Zažilas hypnoporod?" nebo ,,A mělas u toho orgasmus, jak to občas lze prožít?"No holka, jéje. Ty budeš jednou u porodu hodně překvapená. Tak já to teda radši trošku poodkryji....

Poznámka: Následující text nemá nikoho urazit a jeho jediným účelem je pobavit, i za cenu podání nepřesných, pozměněných, neúplných či z části smyšlených informací. 

1. Přenášení je v pohodě. Blbý řeči ne.

3. Chvilkama budete čiré zoufalství!

Protože se, i přes mé přesvědčení, že se dějí velké věci, nedělo v mém těle vůbec nic, pustili nás ihned po kontrole domů - ve středu, zhruba v 1 hodinu ráno. Humor mě stále nepřecházel, ale asi by přešel, kdybych tušila, že budu dalších 11 hodin, tedy do pravého poledne, tiše trpět doma a furt to zdaleka nebude konec.

Tady mě hodně bavily aktivity všech členů domácnosti: Psa moje občasné povzdechy a hekání vyloženě obtěžovalo, takže si s první příležitostí odlehl z ložnice do obýváku, a pak do kuchyně, která je od ložnice úplně nejdál. Kočky se, jak bylo jejich zvykem, promenádovaly po mém břiše a vyžadovaly maximální pozornost, no a manžel usnul jako dřevo dříve, než dořekl větu: ,,Lásko, já se o tebe budu starat celou noc..."

Zkrátim to. Nespala jsem, bolelo to, vadilo mi všechno i všichni spící členové domácnosti, ale v pravé poledne jsme se konečně vydali podruhé do porodnice a tentokrát po kontrole zamířili na porodní box, byli jsme tedy blíž porodu. Co se dělo dál rozdělím na dvě verze:

Verze pro dámy: Měla jsem kontrakce po 5 minutách dlouhých 10 hodin. Velmi pravidelně a velmi intenzivně.

Verze pro pány: Představte si, že vás někdo 10 hodin, co 5 minut, kope do koulí, a vaše chlouba tedy dostane hned 120 zásahů. Mňam!

Po inkriminovaných 10 hodinách to navíc doktor zabalil se slovy: Je 22:00, běžte se ubytovat a odpočinout si na pokoj, ráno budeme pokračovat.

Jakože WTF?! Že bychom to teď stopli jak hru na Playstationu a ráno si to zas pustíme?! No, to asi ne, pane doktore. No nicméně - nebylo zbytí. Celou noc se kontrakce (kopance do koulí) opakovaly ve stejném intervalu, takže se nekonal ani porod, ani odpočinek.


4. Den D jednou přijde, dočkáte se!

V pět ráno druhého dne, tedy ve čtvrtek, po 17 hodinách kontrakcí po 5 minutách (204 kopanců do koulí) jsem si to nakráčela rovnou na box s tím, že už se musí něco dít, nebo že končim. (Nevím přesně, čeho jsem výhružkou ,,Končím!" chtěla dosáhnout, a ani nevím, jak bych jako mohla končit, ale cítila jsem tak nějak větší sílu, když jsem vyhrožovala všem okolo, že se jim na porod můžu vykašlat a klidně jít zas domu!Jenže se konečně něco dělo. Manžel byl v porodnici během 10 minut a zase jsme začali mezi bolestí, ve fázi klidu, kafrat o tom, jak bude malá Oli určitě do 8:00 na světě. Maximálně do 9! Pak se půjdu nasnídat a budeme na sebe mít celý den.

Tak určitě, žejo.

Tady tuhle fázi nebudu rozepisovat vůbec do podrobna, zkrátka a dobře - do pravého poledne (24h kontrakcí) se vůbec nic nedělo, ve 12:00 mi šlehli do svalu injekci na mírné uvolnění a oblbnutí, což mělo své výhody - byla jsem chvilkama jak v mlze a bolest byla o malinko snesitelnější, ale i nevýhody - tahle injekce se dává v momentě, kdy II. fáze porodní (tlačení) není v dohlednu, a to proto, aby byla rodička při tlačení dostatečně probraná. Takže mi bylo hned jasný, že jsem prostě v háji a jen tak tahle sranda neskončí.

Mezi kontrakcemi vznikalo asi 3 a půl minutové okno bez bolesti, kdy už jsem regulérně spala a zdály se mi krátké ,,sny", nebo spíše promítalo podvědomí. Chvilkama to byly úplné nesmysly, jako když se mi zdálo o tom, že jsem ten černoch ze Zelené Míle a Tom Hanks mě vede na elektrické křeslo (které by podle mého bolelo míň...), chvílema jsem se vracela na Bali a potápěla se s Mantama.

Naopak ve chvílích kontrakcí jsem měla chuť zabít úplně všechny okolo, nejvíc pak rodičku v boxu vedle, která řvala a hlavně pištěla tak, že byla slyšet přes tři zdi a troje dveře, a opakovala že ,,tohle nedá". (No, na to už je trochu pozdě...) Tak nějak jsem si tu sváděla svůj boj a vzhledem k tomu, že už trval 24 hodin, a paní vedle přišla do porodnice sotva před půl hodinou, cítila jsem tuhle situaci jako dost nefér, hlavně proto, že porodila asi o hodinu později. Ale ona za to samozřejmě nemohla, že to měla rychlejší a snazší; Já ji za to ale stejně do teď nesnášim. :-)

Zhruba ve 14:00 vyprchal účinek injekce, což bylo právě včas na to, abychom se přehoupli do druhé fáze porodu, kde jsem konečně zužitkovala roky cvičení a mohla ,,prodat" svůj silný střed těla i výdrž. Když jsem Jirkovi později vyprávěla, že jsem si každý tlak představovala, že jdu na mrtvé tahy a chci dát národní rekord, vlastně se mi ani nesmál. Říkal, že by to pojal úplně stejně. Zas to zkrátím, poslední chvilky porodu jsme už trošku zavtipkovali, a já se začala cítit skvěle, natěšeně, díky tlaku už mě kontrakce nebolely, protože jsem je tzv. přetláčela, zkrátka začal to být skutečně zážitek, a za necelou hodinku byla malá Olivia Valeria na světě.

Pak mi paní doktorka věnovala placentu a Jirka šel roztopit gril na večerní grilování.

Dělám si srandu. :-)

Zbytek - prohlídka a takové ty věci okolo, tam už jsem nevnímala nic, malá Oli se totiž zrovna povalovala na mém břiše a tak nějak se snažila vyrovnat se s novým prostředím. Já se zase snažila vyrovnat se všemi zážitky a s tím, co nastane teď, protože člověku najednou opravdu reálně dojde, že z toho boxu už neodejde nikdy stejnej, že se právě teď všechno úplně změnilo. 

5. Manžel, co u porodu láme ledy,

Těch porodních příběhů mi za měsíce těhotenství bylo řečeno nespočet - od klasických happy endů, kdy porod trval hodinu, až po brutality, které lidé obecně říkají rádi, asi aby mě připravili na nejhorší. V některých byli manželé hrdinové, v některých k porodu vůbec nešli, pár se jich sesypalo a podobně. Můj manžel se do celého toho procesu doslova zamiloval. Když jsem přišla s návrhem, že bychom mohli jít na předporodní kurz do Přerovské porodnice, kde bych chtěla rodit, nadšeně mě doprovodil. Jenže tím to neskončilo. Veškerou tématiku porodu si okamžitě tak oblíbil, že kladl lékařům i sestrám doplňující dotazy a vtipkoval na téma ,, nástřih hráze" a podobně.

Já: ,,Příští týden je téma ,,Epidural" - tam jít nechci, to mě moc nezajímá"
On: ,,Počkej, jak nechceš? Musíme jít!"
Já: ,,A proč?"
On: ,,No mě to zajímá, nemůžu přece vynechat!"

Od té chvíle se na kurzy chodilo kvůli Jirkovi. A u kurzů to neskončilo. Vrcholem celé jeho ,,kariéry" porodníka, na kterou se opravdu pár týdnů chtěl dát a hledal si školy a možnosti studia, byl právě samotný porod, kdy ho doktorka musela několikrát vyhazovat od nohou zpět k mé hlavě, protože chtěl prý zkrátka ,,vidět vše" a přiučit se. Statečnej chlap, né že ne.


6. Orgasmus NEČEKEJTE!

Dnešní doba nabízí řadu více či méně pochybných praktik, které se týkají porodu, mateřství, dětí, namátkou mě napadají porody doma v obýváku, do dětského bazénku, na které kouká celá rodina i se sestřenicemi a bratranci z druhého kolene a sousedovic Pepou a jeho Jarunou, odmítání lékařů, odmítání prohlídek, slavný Modrý koník, orgasmický porod...

Ano, orgasmický porod. Už před 10 lety spatřil světlo světa dokument o jiném pohledu na porod, ve kterém je popisován tento další rozměr ,,bolesti", která se s nadsázkou dá přirovnat k orgasmu.

No. Jakoby takhle, pokud prožíváte orgasmus ve chvíli, kdy se vás něco nebo někdo snaží rozervat na tisíc kusů, pak je tohle přesně vaše parketa. Já si ale ty orgasmy nedokážu k těm 27 hodinám, které porod trval, dost dobře představit.

Porod prostě bolí. Každá z nás by chtěla prožít porod zalitý slunečními paprsky, kdy mu lesní víly ustelou na nadýchaném obláčku vlastní zhmotněné lásky a Bambi vám pak za doprovodu všech zvířátek Kouzelného lesa a dojemné Disneyovské písničky přinese váš, samozřejmě omytý a vůbec né sharpejovsky nakrabacený a divně zbarvený, uzlíček štěstí, usmívající se na vás jako to nejkrásnější miminko na světě.

Realita je jiná. Porody jsou dlouhé, krátké, komplikované, snadnější, no jestli něco nejsou, pak orgasmické nebo hypnotické. Je to proces, je to příroda, a můžeme to nazývat jak chceme, pořád to bude porod, ne divadelní hra. Připravte se na to. Najděte si svoji alternativu, svůj ,,styl", ale nedělejte si z toho ve své hlavě román červené knihovny nebo fantazie Tamary Klusové, budete pak mnohem lépe připravené.

7. Nic nezůstane stejné. A nic nemusí přijít hned.

Jak už jsem zmiňovala, po porodu se dostavil menší šok, a tím šokem bylo už zmíněné zjištění, že nic nebude stejné. Když jsem odcházela z boxu na pokoj - mimochodem, po 27 hodinách jsem podle pana primáře spíš odtančila a nikdo nějak nechápal, jak se můžu ještě usmívat, no faktem je, že endorfiny vás v tom nenechaj, nebojte - začala jsem si uvědomovat, že mám před sebou poslední hodiny pro sebe, kdy je malá na sesterně a já se můžu v klidu prospat. A bylo to divný. Najednou jakoby si člověk řekl: ,,Tak ono je to doopravdy?" A všechny ty hormony se v člověku tak mísí, že chvilku vůbec neví, čí je. Jednu chvíli jsem šla na sesternu s tím, že už chci malou u sebe, za chvíli jsem naopak neměla tušení, co s ní mám dělat, jak to jako celé funguje? Co když bude řvát? Co když ji upustim?

Najednou to není jako v knížkách, není vám jasné vůbec nic. Dobrá zpráva je, že za pár týdnů už to celé uvidíte v mnohem jasnějších barvách a zvyknete si. Na tvorečka, který vám bezmezně věří, a jehož život je ve vašich rukách. Zrovna tohle uvědomění si mi moc pomohlo k tomu se vypořádat se vším, čeho jsem se bála: ,,Prostě ti věří, tak se z toho, Valino, neposer, ono se to uklidní."


8. Neposrat se je vlastně docela trefné!

První dny byly plný napětí. Malá byla hrozně hodná, ale kdykoliv zabrečela, braly mě stresy, že určitě probrečí hodiny a já nebudu vědět, co se děje. Faktem je, že zapracovalo a stále pracuje šestinedělí, takže katastrofické scénáře, masakry, to všechno mají na svědomí hormony, které lítají nahoru a dolů. Ale sedá si to, každým dnem. A zatím mám doma uklizeno a stíhám se každé ráno upravit. Zatím.

Dotěrné nebo zvláštní dotazy a poznámky nepolevily. Naopak, okolí i Instagram přitvrdil, mezi top 5 patří:

1. ,,A kojíš?" - Doporučuju odpovědět: ,,Co je to kojení?" Ty pohledy stojí za to.

2. ,,Je to masakr, co? Nevyspalá, co?" - Tady si vždycky říkám, jestli vypadám tak na hovno, že si to dotyčný myslí? Protože faktem je, že zas tak nevyspalá nejsem, takže se asi zamyslím nad svým make-upem, no.

3. ,,A plánujete sourozence?" - Tohle je podle mě vyložená provokace. Jsou to 3 týdny, co máme první mimino, a už mám přemýšlet nad druhým? A vypadám jako co, jako blázen?!

4. ,,Prdíky máte?" - Fakt se mě na to občas někdo z matek zeptá. Ano, prdíky mám já, z takových otázek.

5. ,,A nástřih ti dělali?" - No comment, ježiši!!! 

Neposrat se fakt docela trefný. Je to nápor - fyzickej, psychickej, ale dává to člověku smysl. V žádným případě bych neřekla, že dříve to smysl nedávalo. Svůj život jsem měla vždycky ráda, dával mi smysl i přes Oli, a dává mi smysl i teď, zase úplně jiný. A protože jsem psala, že smyslem není nikoho urazit, ale pobavit, a smyslem zároveň není ani nikoho zastrašit, chtěla bych na závěr zmínit tohle:

I když porod bolí, zvládla to miliarda žen, a je to jen bolest, která skončí. K zubaři bych dobrovolně nešla, rodit znovu jo! Byl to nesmírný zážitek.

A i když si člověk první dny říká, že je úplně neschopnej a vůbec netuší, co s tím tříkilovým pokaděným štěstím má dělat, ono to přijde, chce to čas. Stejně tak přijde ta opravdová mateřská láska, která není samozřejmá od první sekundy, a je to normální!

PS: Děkuju Přerovské porodnici za perfektní péči a podporu, především paní doktorce Pruckové a porodní asistentce paní Kasperlíkové za profesionalitu a úspěšně zvládnutý porod. Děkuju naší Beušce za vše, co pro nás udělala, během porodu i po něm.

A děkuju hlavně svému manželovi, že mě nutil chodit na kurzy, tvářil se, že jsem ta nejsilnější žena na světě a zvládnu vše levou zadní, a že mě v ničem nikdy nenechal.