Jedno kafe si v klidu vypít! Jedno jediný!

18.11.2021

Popravdě, nikdy jsem se jako těhotná nebála porodu nebo fyzické péče o dítě, ať byla jakkoliv náročná. Nejvíce jsem se vždycky bála výchovy. Důležitý #parentinghack pro mě proto rozhodně nebyly vychytávky, aby dítě déle spalo (haha, neexistujou! :)) nebo cokoliv, spojeného s ,,fyzickým" usnadněním běžného života. Byly to spíše zajímavé rady a postřehy z respektující výchovy, které mi daly najednou úplně jiný vhled, a často docela změnily moje jednání. Mimochodem, nemálo k tomu přispěla Terka a její @velkyholkynebreci .

Jeden z velkých aha momentů mi přinesla věta na obrázku, která pochází z knížky ,,Vychováváme děti a rosteme s nimi." Tu, mimochodem, doporučuji jako startovací knížku pokud chcete více nahlédnout do respektujícího rodičovství a nevíte, kde začít.


  Asi nejednomu rodiči se někdy honilo hlavou: ,,Proč řveš zrovna teď, když máme návštěvu? Proč si nehraješ sama / sám? Pět minut! Chci si povídat s tetou...". Neměla jsem to jinak. Návštěvy nebo jakékoliv situace mimo nás režim a standart pro mne byly jednu dobu nepříjemné. Z milého setkání s kamarádkou se zkrátka často stala spíše trhaná konverzace, prokládaná hraním si s dítětem, zvládáním pláče, vzteku a podobně.


Taková situace je pro mne zkrátka stresující v mnoha ohledech - ať už šlo o stud vůči kamarádce, pocity jako: ,,Co si asi teď o mé vychově myslí..?", nebo zkrátka jen sebelítost: ,,Jedno kafe bych si chtěla v klidu vypít! Vždyť jí dávám tolik, tolik! A ani na kafe s kamarádkou nemůžu... Změní se to někdy?"


Změnilo se. V momentě, kdy jsem si přečetla onu větu:

Dítě se může odpoutat od určité potřeby pouze tehdy, je-li splněna, nikoli tehdy, je-li odepřena.

Jinými slovy: Pokud nevěnuji své dceři dostatek pozornosti, dlouhodobě i v daný den, nemůžu očekávat, že naplním její potřebu, a ona se od ní poté bude schopna odpoutat. V tomto případě jde o potřebu lásky, protože pozornost je projevem lásky. Soustředěná pozornost. Bez mých pohledů na telefon, bez jakékoliv jiné práce, vaření, rozhovorů s někým dalším. Já, plně se věnující svému dítěti, ideálně tak, jak si představuje ona.


V té chvíli může intenzivně cítit, jak důležitá je v mém životě, tedy v životě svého ,,Boha". To samozřejmě pomáhá budovat naši vazbu, dodává jí to jistotu, sebevědomí. A je to logické - Nikdo z nás přeci nechce být ignorován někým, koho milujeme. V takovém případě se cítíme špatně, odstrčeni, pochybujeme o sobě i o vztahu k milované osobě.


Abych to nějak konkretizovala:

V momentě, kdy jsem si tohle uvědomila, začalo se nám s Olivkou společně dařit mnohem lépe. Dříve jsem pokládala za nemožné si v klidu vypít s kamarádkou kávu, dnes vím, že stačí program uzpůsobit dceři. Místo, abych po ní požadovala okamžitou spolupráci a stresovala se, zda-li bude ochotná dát nám 5 minut klid, domluvím se s ní hned z rána na našem programu. Nabídnu společné dopoledne, strávené podle jejích představ. Odpoledne je pak její potřeba naplněna, a nemá většinou vůbec problém si hrát sama. Ostatně i to je prostor, který potřebuje. Prostor pro sebe, pro svoji individualitu. Jen by neměl námi vynucený.  

Chcete si přečíst další články?

© 2018 GIRL WHO LIFTS AKA Valerie Mirić Tkadlčíková.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky