Jedno kafe si v klidu vypít! Jedno jediný!

Popravdě, nikdy jsem se jako těhotná nebála porodu nebo fyzické péče o dítě, ať byla jakkoliv náročná. Nejvíce jsem se vždycky bála výchovy. Důležitý #parentinghack pro mě proto rozhodně nebyly vychytávky, aby dítě déle spalo (haha, neexistujou! :)) nebo cokoliv, spojeného s ,,fyzickým" usnadněním běžného života. Byly to spíše zajímavé rady a postřehy z respektující výchovy, které mi daly najednou úplně jiný vhled, a často docela změnily moje jednání. Mimochodem, nemálo k tomu přispěla Terka a její @velkyholkynebreci .

Jeden z velkých aha momentů mi přinesla věta na obrázku, která pochází z knížky ,,Vychováváme děti a rosteme s nimi." Tu, mimochodem, doporučuji jako startovací knížku pokud chcete více nahlédnout do respektujícího rodičovství a nevíte, kde začít.

  Asi nejednomu rodiči se někdy honilo hlavou: ,,Proč řveš zrovna teď, když máme návštěvu? Proč si nehraješ sama / sám? Pět minut! Chci si povídat s tetou...". Neměla jsem to jinak. Návštěvy nebo jakékoliv situace mimo nás režim a standart pro mne byly jednu dobu nepříjemné. Z milého setkání s kamarádkou se zkrátka často stala spíše trhaná konverzace, prokládaná hraním si s dítětem, zvládáním pláče, vzteku a podobně.


Taková situace je pro mne zkrátka stresující v mnoha ohledech - ať už šlo o stud vůči kamarádce, pocity jako: ,,Co si asi teď o mé vychově myslí..?", nebo zkrátka jen sebelítost: ,,Jedno kafe bych si chtěla v klidu vypít! Vždyť jí dávám tolik, tolik! A ani na kafe s kamarádkou nemůžu... Změní se to někdy?"

Změnilo se. V momentě, kdy jsem si přečetla onu větu:

Dítě se může odpoutat od určité potřeby pouze tehdy, je-li splněna, nikoli tehdy, je-li odepřena.

Jinými slovy: Pokud nevěnuji své dceři dostatek pozornosti, dlouhodobě i v daný den, nemůžu očekávat, že naplním její potřebu, a ona se od ní poté bude schopna odpoutat. V tomto případě jde o potřebu lásky, protože pozornost je projevem lásky. Soustředěná pozornost. Bez mých pohledů na telefon, bez jakékoliv jiné práce, vaření, rozhovorů s někým dalším. Já, plně se věnující svému dítěti, ideálně tak, jak si představuje ona.

V té chvíli může intenzivně cítit, jak důležitá je v mém životě, tedy v životě svého ,,Boha". To samozřejmě pomáhá budovat naši vazbu, dodává jí to jistotu, sebevědomí. A je to logické - Nikdo z nás přeci nechce být ignorován někým, koho milujeme. V takovém případě se cítíme špatně, odstrčeni, pochybujeme o sobě i o vztahu k milované osobě.

Abych to nějak konkretizovala:

V momentě, kdy jsem si tohle uvědomila, začalo se nám s Olivkou společně dařit mnohem lépe. Dříve jsem pokládala za nemožné si v klidu vypít s kamarádkou kávu, dnes vím, že stačí program uzpůsobit dceři. Místo, abych po ní požadovala okamžitou spolupráci a stresovala se, zda-li bude ochotná dát nám 5 minut klid, domluvím se s ní hned z rána na našem programu. Nabídnu společné dopoledne, strávené podle jejích představ. Odpoledne je pak její potřeba naplněna, a nemá většinou vůbec problém si hrát sama. Ostatně i to je prostor, který potřebuje. Prostor pro sebe, pro svoji individualitu. Jen by neměl námi vynucený.